Odvěká otázka všech rodičů. Nutit nebo čekat, až si dítě samo řekne?
Děsivá historka na úvod: Autorka těchto řádků dle vyjádření své matky údajně sedávala na nočníku i 40 minut a měla zakázáno se zvednout, než se „zadařilo“.
Taky jsme slyšeli hororové historky o přivazování k nočníku.
K obojímu říkáme jediné: NEDĚLEJTE TO. Dosáhnete tím jedině děsu a stresu.
Jenomže co když mi na tom nočníku odmítá sedět?
Na začátek je potřeba si uvědomit jednu zcela zásadní věc. Každé dítě je jiné. Máte-li dětí více, jistě jste si na tuto obecnou pravdu již přišli sami. Máte-li dítě zatím jen jedno, berte zkušenosti svých kamarádek, známých či příbuzných (obzvlášť tchýní! :--)) s rezervou. Je to vaše cesta, tedy spíš cesta vašeho dítěte. A ta je pro každého jedinečná.
Co se osvědčilo nám a našim zákazníkům?
1. Nespěchat.
Každý má jiné tempo, každé dítě se vyvíjí jinak. Ještě jsme neviděli zdravé dítě, které by se nenaučilo nečůrat do plenek. Co na tom, že některé to zvládne v roce a půl a některé ve třech letech.
2. Představit nočník.
Něžně, ale zavčas. Co myslíme tím zavčas? Dítě, které dva roky koná potřebu zásadně do plíny, budete těžko přesvědčovat, že má najednou ze dne na den sedět na tom divném hrnci. Většina dětí má ráda své zvyky, obzvlášť v tomto věku, a odmítá se jich vzdát. Zkuste cca okolo roku věku (klíčové samozřejmě je, aby miminko už umělo samo sedět) ukázat nočník, vysvětlit o co jde, ovšem nenutit na něm sedět, nepřivazovat ;-), brát to postupně. Jde tady o to, aby dítě vědělo, co to vůbec nočník je a na co se používá.
3. Bezplenková komunikační metoda, klidně jenom částečná.
Anglicky se tento systém jmenuje Elimination Communication, což je podle našeho názoru lepší název, než ten český bezplenkový. Bez plenky to totiž většinou fakt nejde, a jde tam především o tu komunikaci. Spousta z nás v Bambooliku praktikovala se svými dětmi bezplenkovou komunikační metodu aspoň částečně (na velkou potřebu, protože ta jde většinou lépe odhadnout) a výsledky se dostavily.
Tady je třeba roční Max, u něhož nám jeho maminka napsala „Díky částečnému bezplenkování od narození vůbec neřešíme pojem "přechod na nočník". Prostě jsem ho první měsíce držela, a teď už nemusím :-)".
4. Praktikujte doma politiku otevřených dveří.
Chápete, co tím máme na mysli, viďte. Ono pokud vás dítě během konání potřeby nikdy nevidělo, jak má vědět, že vy taky nenosíte plenky? Malé děti napodobují moc rády, tak toho jednoduše využijte.
5. Tréninkové kalhotky.
Super věc, když potřebujete nějakou pojistku pro trénující dítě, které už vykazuje ohledně nočníku určité pokroky, ale ještě to není úplně ono. Takovému dítěti bychom doporučovali nedávat plenku, tu vnímáme jako krok zpět. V létě je to snadné, to může malý trénující klidně běhat po zahradě nahatý, ale v chladnějším počasí je dobré mít nějakou pojistku. Tréninkové kalhotky existují v různých provedeních; my máme rádi ty, které je možné v případě nehody rozepnout a protáhnout mezi nožičkama, bez potřeby sundat dítěti kalhoty a boty.
Co naopak nedělat? Co může být v tréninku na nočník kontraproduktivní?
1. Posazovat dítě na nočníku před televizi.
Tady si zaděláváte na problém, protože děti mají rády své zvyky! A co budete dělat venku nebo na návštěvě, kde zrovna nebude k dispozici oblíbený díl Krtečka?
2. Vnější motivace
Třeba v podobě hrajícího nočníku. Tady se mohu podělit o osobní zkušenost – zapomněla jsem vzít na chalupu nočník, zakoupila jsem tedy u nás na vsi nový; bohužel jiný než ten, který po vykonání potřeby hraje veselou melodii, tam neměli. Syna (tehdy dvouletého, na nočník zvyklého) ta melodie tak strašně vylekala, že si po zbytek prázdnin odmítal na ten nočník sednout, nepomohlo ani to, když jsem z něj pomocí mírného násilí vyrvala baterky, aby to už proboha přestalo hrát.
3. A asi jste už pochopili, že nejsme zastánci přehnaného nucení na nočník.
Víme, že to funguje i úplně samospádem, takže opravdu není třeba tlačit dítě do nočníku. Protože tlačí se až na nočníku :-)